Chladný a kouzelný Malang

Minulý víkend jsme zamířily do města ve východní Jávě - Malang. Je to sedmnácté největší město v Indonésii s osmiset tisíci obyvateli. Oproti ostatním městům je tu hrozná zima, průměrných 19 stupňů. To mi ale Ima neřekla, tak jsem po večerech klepala kosu, protože jsem si nevzala mikinu. Cesta vlakem z Madiun trvá cca 5 hodin a lístek na poslední chvíli (hodinu před odjezdem vlaku) stojí 110 000 rupií - necelých 200 Kč.

Pulau Sempu

Seznámila jsem se s Ikou, bývalou učitelkou Imy, která mě vzala do její Junior High School, kde studují děti ve věku cca 10-14 let. Pro všechny, včetně mě, to byl mega zážitek, poprvé viděli bělocha a já poprvé viděla tak nadšené a vděčné děti a učitele! Prvně jsem všem studentům řekla anglicko-indonésky něco málo o sobě a poté jsme se s cca třiceti dětmi přesunuli do třídy, sedli si do kroužku a povídali si. Prvně byli moc stydlivý, ale nakonec mi každý řekl něco málo o sobě - jak se jmenují, z jaké části města jsou a co dělají ve volném čase. Někteří z nich dokonce tančili (a to jsem fakt čuměla jako puk, jak jim to jde!) a někteří je u toho doprovázeli boucháním do lavic a tak. Myslela jsem, že rytmus a taneční a hudební nadání mají jenom černoši, ale Indonésané jsou na tom taky skvěle! Možná to je tím, že každá škola - a dokonce i školka - má svou “pochodující kapelu” (lepší český název nejsem schopná najít!)

Byl i prostor pro otázky, ptali se, co ráda dělám, jestli jsem vdaná/mám kluka, jaké je moje oblíbené jídlo atd..Vždycky, když jsem jim řekla něco indonésky, byli hrozně nadšený a jásali. 

A celkově anglicky mluvili dobře, někdy jsem musela hodně přemýšlet, co chtěli říct, kvůli přízvuku a horší výslovnosti, ale domluvili jsme se a to je hlavní :)

Ještě nás čekala zastávka v druhé škole, tentokrát Senior High School poblíž, kam jsem se dopravila s Ikou na skutru. Její dcera tam studuje. Opět mě přivítali s otevřenou náručí a byli moc vděční, že jsem se tam ukázala. Moc se mi líbí, že těmhle lidem stačí tak málo ke štěstí a jsou šťastní, pořád.

Tady jsem se sešla s členy English clubu. Byly to skoro jenom samé holky, tak jsme si sedly do kroužku, představila jsem se jim a poté se představovaly ony - jak se jmenují, co je baví a co je jejich sen. Překvapilo mě, že většina lidí svůj sen definovala jako nějakou kariérní pozici - doktor, učitel, sekretářka, podnikatel...(to samé se stalo i v API, když jsem se na to ptala) a jen pár lidí definovalo jako svůj sen mít rodinu, cestovat, postavit dům a tak.

Z téhle školy jsem byla nadšená ještě víc než z Junior. Už to vlastně nejsou děti, ale teenageři, takže jsem k nim měla blíž. Hrozně jsme se nasmáli, naučili mě nová slovíčka, ukazovala jsem jim naše typické jídlo a krásné české zámky - z těch byli fakt nadšení. Hodně z nich říkalo, že by se chtěli podívat do Evropy a ptali se, jak jsem se já dostala sem, tak jsem jim povídala o mém dobrovolnickém projektu a že určitě bude i nějaký program tady. Myslím, že jsem je namotivovala, aby se dál učili anglicky - Já mluvím česky, vy mluvíte indonésky, ale angličtina nás spojuje a díky ní se můžeme dorozumět.

Poté jsem se s každým studentem vyfotila, jinak by mě nenechali jít :D opravdu moc krásný zážitek a odcházela jsem naplněná energií a hřejivým pocitem v srdci.

Já a Ika na cestě k vodopádu 

S Ikou, její dcerou a dalšími dvěma studenty jsme vyrazili na výlet k vodopádu Pelangi. Na skutrech cesta trvala necelou třičtvrtě hodinu. Jeli jsme celou dobu do kopce, takže se teplota pořád snižovala, za to jsem nevěděla, na kterou stranu koukat dřív, tak nádherné výhledy! Brzy jsme dorazili na místo a čekal nás cca půlhodinový trek dolů k vodopádu. Nemůžu ani slovy vyjádřit, jak jsem byla nadšená ze všech těch výhledů a džungle kolem mě. Po cestě mě učili lidovou písničku o chození na horách, ale už jsem jí zapomněla :D Brzy se před námi objevil nádherný, dechberoucí vodopád.

Vodopád Pelangi

Cestou zpět jsme zastavili v jablečných sadech na oběd. Bohužel jsme neměli moc času, takže jsme si je nestihli projít pěšky, ale po cestě dolů jsme si je mohli prohlédnout ze sedla skutru - opět něco neskutečného (to jsem teda nezachytila na fotku, takže vám to nemůžu ukázat, ale já si to v paměti uchovám navždy)

Téměř celá výprava

K večeru jsem se sešla s Imou a jejíma kamarádkama s dětma. Ani jedna z nich nemluví anglicky, tak jsem se celou dobu snažila mluvit indonésky a rozumět alespoň desetině rozhovoru. Hrozně jsme se nasmály a přejedly, říkala jsem jim i něco česky a přišlo jim to hrozně vtipný. Prostě nádherné zakončení dne. 

Na skutru objednaným přes Gojek jsem se dopravila k domu, ve kterém bydlí Dian a u které jsem dva dny přespávala. Vůbec jsem nevěděla, jak ona nebo její dům vypadá, tak jsem svůj život svěřila do rukou řidiče a nezklamal mě :D

Dian je krásná mladá holka, která žije s chlupatým kotětem, učí na univerzitě angličtinu a indonéštinu pro cizince. A je to první vysoká indonésanka, kterou jsem potkala <3

Nadseni cestou na ostrov

Ráno jsme vyrazili objevovat pláže! Sešli jsme se ještě se paní Yandrou a Jakubem z Polska, který si vzal Itu z Indonésie. Znovu jsme se zastavili v Senior High School, kde měl Jakub přednášku o Polsku a ukázal studentům způsob, jak tam mohou začít studovat. Všechno to trvalo hrozně dlouho, samozřejmě jsme se museli několikrát vyfotit a cca kolem desáté jsme nasedli do auta a konečně měli volno.

Cesta trvala něco málo přes hodinu, u parkoviště jsme nasedli na loď, která nás vzala na pláž Sempu (fotka na začátku článku). Jelikož jsem na písčité pláži byla jenom jednou v životě a to na konci února v Barceloně, byla jsem neskutečně nadšená. Tak jemňoučký a teplý písek, nádherná krajina okolo nás...A moře je slanější než v Chorvatsku :)

Hodně mě překvapil fakt, že hodně Indonésanů neumí plavat! A když plavat umí, tak neradi plavou v moři, jenom si v něm máchají nohy, nic víc. Jeden z důvodů je, aby se neopálili, protože všichni chtějí být bílí. Ita, Jakubova žena, plavala v moři poprvé v životě!

Nyi Roro Kidul

Poobědvali jsme, prošli se po okolí, dali si kokos a sprchu a vyrazili na další pláž - Bajulmati. Je to místo, kde jsou velké vlny a ostré útesy, takže je zakázáno se koupat. Na to nás upozornily nejen výstražné cedule, ale i socha ženy v zelených šatech - Nyi Roro Kidul. Legendy praví, že pokud nosíš zelenou barvu na pláži, přijde příšera z hlubin a stáhne tě do vody. Symbolizuje to vlny, které jsou tu nebezpečné.

Opět další úžasný zážitek, nikdy jsem neviděla tak vysoké vlny! A stihli jsme i nádherný západ slunce. Mohla bych tam sedět hodiny/běhat bosa v písku, poslouchat šumění moře a pozorovat vlny. 

Bajulmati

S Dian jsme ještě stihly Car free day (nedělní trhy) v blízkosti Malangského fotbalového stadionu, kde jsem ochutnala kokosové sate a konečně jsem si koupila šaty! Hledala jsem nějaké v Yogyakartě, ale všechny měly stejný vzor po celé délce, tak jsem vypadala jako hrozná koule. 

A vzala mě i do části města Jodipan. Je to bývalý slum a ošklivá část města. Ale studenti ze zdejší univerzity vzali barvy a štětce a přemalovali střechy do různých barev. A omítky pomalovali nádhernými malbami. V městečku můžete najít Annu a Elsu z Frozen, Thora, obřího pavouka, Eiffelovku, vlny, hypogryfa, trpaslíka od Sněhurky a další. Všechen výtěžek z prodeje lístků putuje místním obyvatelům. Životní úroveň tady rapidně vzrostla, uklidili se odpadky a vyčistila se řeka.

Jodipan

Jedna z mnoha nadhernych maleb

Po koupě lístku zpět do Madiun jsme se prošly po okolí a měly jsme štěstí a narazily na průvod plný zdobených aut a lidí v kostýmech. Stále se jedná o součást oslav dne nezávislosti, který proběhl 17.srpna. Připojila jsem se k jedné skupince lidí a zatančila si s nimi tradiční tanec Poco poco.

Neskutečně nabitá energií jsem se vydala zpět do Madiunu a do API kampusu.

Tanec Poco Poco

PS. Ještě přikládám oficiální video ze sportovního dne v API při příležitosti Dne nezávislosti (o mém prvním dni v API si můžete přečíst tady)