Traveling and geocaching

Minulý víkend jsme zamířily do města ve východní Jávě - Malang. Je to sedmnácté největší město v Indonésii s osmiset tisíci obyvateli. Oproti ostatním městům je tu hrozná zima, průměrných 19 stupňů. To mi ale Ima neřekla, tak jsem po večerech klepala kosu, protože jsem si nevzala mikinu. Cesta vlakem z Madiun trvá cca 5 hodin a lístek na poslední chvíli (hodinu před odjezdem vlaku) stojí 110 000 rupií - necelých 200 Kč. Pulau Sempu Seznámila jsem se s Ikou, bývalou učitelkou Imy, která mě vzala do její Junior High School, kde studují děti ve věku cca 10-14 let. Pro všechny, včetně mě, to byl mega zážitek, poprvé viděli bělocha a já poprvé viděla tak nadšené a vděčné děti a učitele! Prvně jsem všem studentům řekla anglicko-indonésky něco málo o sobě a poté jsme se s cca třiceti dětmi přesunuli do třídy, sedli si do kroužku a povídali si. Prvně byli moc stydlivý, ale nakonec mi každý řekl něco málo o sobě - jak se jmenují, z jaké části města jsou a co dělají ve volném čas

V sobotu (17.8.2019) byl v Indonésii Den nezávislosti. Před 74 lety se Indonésie osvobodila od holandské nadvlády. Pro všechny je to tady velká událost. Ulice, trhy, obchoďáky jsou vyzdobeny do bílo-červena (barvy vlajky) a pořádají se průvody a lidi jsou prostě šťastní, vděční a slaví. Sobota byl taky den, kdy jsem poprvé zaspala (jezevec). Naštěstí to tady nikomu ani trochu nevadí, na všechno je dost času. S Imou jsme vyrazily do centra Madiunu. Sice později, než jsme plánovaly, ale alespoň jsme mohly přeskočit jedno jídlo a nemusela jsem tolik jíst :D (Tady si připadám jako hobit. Pořád jíme. První snídaně, druhá snídaně, svačinka, oběd, dezert, svačinka, večeře, půlnoční večeře...) Šly jsme na místo, kde mají nespočetně druhů Sambal - typické pálivé omáčky. Já jsem si dala mangovou, výborná záležitost! Také jsme ochutnala Becal - typický madiunský pokrm z bylinek a burákového másla, a avokádový džus. Tady avokádo patří mezi ovoce a je sladší než v Čechách. Poté jsme

Dny jsou tady dlouhé a děje se moc věcí. Ve čtvrtek (15.8.) jsme den začaly seznámením s našimi mentory a představením projektu. Moje mentorka se jmenuje Ima. Je hrozně maličká a má zlaté srdce. Miluje cestování a myslím, že by pro mě udělala první poslední. Pořád se usmívá a je milá a vtipná. Společně pojedeme do města Madiun, které je na východě střední Jávy. Nachází se tam univerzita API, kadeti se zde učí o železniční dopravě. Je to vojenská akademie, takže tu je nastavený řád a studenti chodí v uniformách. Radky mentor se jmenuje Amir. Společně budou působit na Junior High School v městečku Demak, nedaleko Semarangu. Je to poprvé, co na téhle škole bude dobrovolník, tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Amir a Ima Po obědě (opět neskutečná záležitost, všechno jídlo je tady vynikající!) jsme s Radkou měly hodinu indonéštiny (Bahasa Indonesia) se Selviou. Dostaly jsme každá učebnici a měly jsme asi milion otázek. Indonéština je uměle vytvořený jazyk, který vznikl z Malajšti

( Za tyhle dva dny se toho tolik stalo, že to nešlo více smrštit! Doufám, že vás aspoň trošku vtáhnu do toho, co tu zažívám já, hrozně ráda bych se o to se všemi podělila!) (Omlouvám se za případné chyby ve formátování, blogspot nechce spolupracovat s iOS, tak to tady matlám přes nějakou aplikaci) Je pondělí, 12.8.2019, půl třetí ráno a pomalu vylézám z postele. Zanedlouho vyrážíme s mamkou a taťkou na letiště!! I přes náš chabý orientační smysl jsme se neztratili a okolo sedmé jsme na místě. Je to tady, letím na půl roku do Indonésie! Dejavato tým - Do Indonésie se můžu podívat díky organizaci United Vision, která má spřátelené organizace po celém světě. Jednou z nich je Dejavato sídlící v Semarangu na střední Jávě. Můj projekt se jmenuje EVS - European Voluntary Service a je sponzorován skrz Erasmus plus, takže veškeré náklady jsou pokryté (letenky, víza, pojištění, ubytování, jídlo třikrát denně, i 90 euro měsíční kapesné) Na letišti jsme se rozloučili, i slz