Vítej v Semarangu!

(Za tyhle dva dny se toho tolik stalo, že to nešlo více smrštit! Doufám, že vás aspoň trošku vtáhnu do toho, co tu zažívám já, hrozně ráda bych se o to se všemi podělila!)

(Omlouvám se za případné chyby ve formátování, blogspot nechce spolupracovat s iOS, tak to tady matlám přes nějakou aplikaci)

Je pondělí, 12.8.2019, půl třetí ráno a pomalu vylézám z postele. Zanedlouho vyrážíme s mamkou a taťkou na letiště!! I přes náš chabý orientační smysl jsme se neztratili a okolo sedmé jsme na místě. Je to tady, letím na půl roku do Indonésie!

Dejavato tým

- Do Indonésie se můžu podívat díky organizaci United Vision, která má spřátelené organizace po celém světě. Jednou z nich je Dejavato sídlící v Semarangu na střední Jávě. Můj projekt se jmenuje EVS - European Voluntary Service a je sponzorován skrz Erasmus plus, takže veškeré náklady jsou pokryté (letenky, víza, pojištění, ubytování, jídlo třikrát denně, i 90 euro měsíční kapesné)

Na letišti jsme se rozloučili, i slzičky tekly a setkala jsem se s Radkou, dobrovolnicí ze Slovenska, která také jede do Indonésie. První let (Praha -> Doha, 6 hodin) absolvujeme spolu. Hned na začátku jsme zazmatkovaly a dvakrát prošly pasovou kontrolou, takže jsme se místo na odletech ocitly na příletech a musely jsme celou cestu projít znovu. Jinak víceméně bez komplikací, letíme s Qatar Airways, takže hned zíráme na obrazovku na sedačce, dáváme si víno, gin a baileys a hned brzy na to dostáváme oběd. A další víno. A svačinky. A koukáme na filmy a hrajeme hry, padneme si do oka a je o nás skvěle postaráno. Jediné, co mě šokovalo je fakt, že všechno je zabalené v plastu, všechno! Deka, sluchátka, jídlo, příloha, pití, kelímky na pití, všechno! Je mi z toho ouzko, ale nevím, co s tím dělat.

Já a Radka v Doze

V Doze je šílených 40 stupňů, ale na klimatizovaném letišti pouhých 20. Tady se naše cesty rozdělí, odteď každá za sebe. Radka čeká 10 hodin na další let a já hledám cestu ke gatu. 

Čeká mě devítihodinový noční let do Jakarty. Jsem celkem unavená, vyplňuju formulář, zda mám  něco k proclení, pouštím si film Dumbo, ale padá mi hlava. Letuška mě budí na večeři. Pokračuju v koukání a polospánku a brzy dostávám snídani, džus a kafe. Z letadla vystupuju celá rozlámaná, ale zvládla jsem to. Jsem v Indonésii!

Po cestě na imigrační se potkávám s klukem z Indošky, vrací se po osmi měsících v Kanadě domů, je moc šťastný. S panem celníkem si v pohodě pokecám, ptá se mě, co tady budu dělat a říká, že jsem odvážná, že se nebojím odjet tak daleko na tak dlouhou dobu sama. Dokonce jsem mu i odříkala indonéské číslovky, dali jsme si placáka, orazítkoval mi pas a šup pro bágl, na který jsem naštěstí čekala jenom pár minut.

V Jakartě jsem se musela znovu odbavit a vytisknout si palubní lístek. Byla jsem na terminálu 3, který se nedávno postavil, takže všechno je hrozně moderní a krásný. Jsem ráda, že tu mají pítka na vodu. Dokonce hlásí, kolik plastových lahví se díky nim ušetřilo. Na záchodech si podle obrázku na dveřích můžeš vybrat, zda chceš "normální" západní záchod a nebo "díru v zemi". 

Projdu security control bez problému, kupuju si kafe a hledám kuřárnu. Člověk chce po tak náročné cestě upustit páru. Chodím sem a tam, všude vidím ceduli "Ruang Merokok" (kuřárna), ale ona nikde! Asi po dvaceti minutách zmateného pobíhání a ptaní se kolemjdoucích konečně nalézám onu místnůstku. Vejdu do ní, plná kouře a chlapů. Ani jedna ženská. I přes divné pohledy si balím cígo, v neklidu si zakouřím a jdu čekat na letadlo.

Letiště v Semarangu

Tentokrát letím s Garuda Indonesia. Ihned po nasednutí upadám do hlubokého spánku, stejně jako pán sedící/spící vedle mě. Letuška mě budí se svačinkou, dostaneme ořechy, vodu a nějaký sladký chléb a opět usínám. Ani nestíhám výhled na Semarang z výšky a už vystupuju z letadla, 22 hodin od začátku letu z Prahy.

Bágl opět dorazil v pohodě, začínám být nervózní. Vyzvedne mě někdo, nebo se mám kamsi dostat sama?! Brzy uvidím ceduli s mým jménem, kterou drží roztomiloučká Indonésanka. Jmenuje se Yeni, je jí dvacet a studuje na univerzitě v Turecku. Nasedáme do taxíku, skvěle si pokecáme, cítím, že všechno bude v pohodě. 

Přicházíme do guesthousu, je nádherný!! Tohle hodně předčilo moje očekávání.

Dávám si sprchu a odpočívám. Brzy k nám dorazí Lisa, dobrovolnice ze Švédska, která bude pracovat ve škole s dětmi se zvláštními potřebami, její indonéský přítel Aria a Yenina kamarádka Selvia. Dáváme si k pozdnímu obědu rýži s rybou Gurame, je to kořeněný a ostrý, ale je to úplně skvělý! Taky je to poprvé, co jím rukou, pravou. Není to teda žádná sranda, bude to chtít trochu cviku. Další věc, co mě překvapila - jablečný džus dorazil v plastovém pytlíku, který následně proděravíš brčkem a piješ.

Já, Aria a Lisa 

Posléze se jdeme podívat do kanceláře organizace Dejavato, je to asi sedm minut chůze od našeho guesthousu. Setkávám se s většinou členů týmu, hlavně na Fani jsem se těšila - než jsem sem dojela, tak jsme si vyměnili spoustu emailů, Lucka - koordinátorka z Česka ještě víc! Díky za to, co děláte. 

Kancelář je v domečku, který vlastní Ketut, zakladatel Dejavata. Dole je gauč a stůl, kuchynka, záchod, knihovnička, Ketutův pokojíček a "dvoreček", kde je natažená hamaka a v podlaze pod sítem plavou rybky. Po superstrmých schodech se jde do maličké kanceláře, ze které probíhal i můj skype rozhovor s Fani a Rudim.

Vracíme se na guesthouse. Vyčerpaně padáme do postele, Aria usíná a my s Lisou kecáme. 

Brzy za námi konečně dorazí Radka! Bohužel jí po cestě ztratili kufr, tak zatím žije s tím, co má u sebe (spoiler, kufr se naštěstí další den odpoledne vrátil ke své majitelce!) 

K večeři dostaneme grilované kuře, nasi (rýži), sambal (pálivou omáčku) a zeleninu. Oběd i večeři objednala Yeni přes aplikaci Gojek. Je to něco jako Uber a Dámejídlo dohromady, ale dá se přes to objednat úplně všechno! Odvoz, jídlo, masáž, opravu, kosmetičku..cokoliv!

Dáme sprchu a v deset (v Česku v pět) usínáme jako miminka.

Ráno se místo v sedm budím až v osm. K snídani máme toustový chléb s arašídovým máslem a čokoládovoarašídovou pomazánkou. Radka vaří kafíčko. Hodíme sprchu (tady se sprchuje ráno i večer, protože tu je hrozný horko) a jdeme do Dejavato office. Probíhá zdlouuuuhavé focení (fotku můžete vidět na začátku článku), ale je to sranda. Potkáváme se s dalšími členy týmu. Pro mě jsou důležité hlavně Ima - moje budoucí mentorka na univerzitě v Madiun a Ainun, studenta v Madiun. Všichni jsou hrozně super a hrozně přátelští a milí.

Fani nám říká o indonéské kultuře, co dělat, nedělat, co čekat, nečekat a tak. Je to dost zajímavé. Například bychom neměli říkat, že nevěříme v Boha (pokud v něj nevěříme), protože děti by mohly být zmatené. Vyrustají v tom, že každý má nějakou víru, je jedno, jestli je muslim a nebo křesťan. Taky bychom měli podávat věci pouze pravou rukou, protože levá se považuje za neslušnou.

Nám bělochům se tady říká Bule. Všechny holky taky chtějí být bílý, kupujou si kosmetiku s "bělícím efektem" a zakrývají se před slucem, aby se neopálily. Prý se s náma budou chtít všichni fotit, ale zatím se nám to nestalo.

Neskutečně dobrý oběd!

K obědu dostáváme úplně neskutečně výborný jídlo! Samozřejmě rýži (nasi), potom kukučičné placky Bala-bala, výýborný nudle Mi goreng, opět omáčku Sambal a dvě různé polívky, ta světlá se jmenuje Sayur Asam. A kukuřičné krekry. Ani nedokážu popsat ty chutě, ale je to něco senzačního a odcházím nacpaná k prasknutí.

Poté jsme pokračovali s kulturními rozdíly, videem, s čím se můžeme potýkat a co nás může zarazit a tak. Skončili jsme kolem čtvrté a s holkama a Yeni jsme vyrazily do města do nákupního centra. Zjistila jsem totiž, že nemám vůbec nic formálního na sebe, co bych mohla nosit do školy. Až na moje šaty, ve kterých vypadám jako divoženka. A mamka trvala na tom, ať si je neberu!

Cesty taxíkem jsou vždycky šílený. Volanty tu mají napravo, ale jezdí po pravé straně silnice. (To jsem si myslela, ale najednou řidič vjel do levého pruhu a zbytek cesty jel vlevo :D) Lidi na sebe troubí, motorky se cpou úplně všude, no vlastně i auta. Zlatá Praha. 

Prolezly jsme si nákupák a Yeni nám koupila výborný nadýchaný "chléb" plněný čímsi sladkým, provoněl celou vstupní část obchoďáku. A byl teplý! Všechno to jídlo tady je tak dobrý!

Hledaly jsme boty, ale marně. Ale! Narazily jsme na Baťu!! Tam jsme nešly.

Baťa v Semarangu :)

Uprostřed uličky byly menší prodejci s oblečením, nakonec holky objevily kalhoty, které by se daly nosit do školy (jednobarevné, na zem, není nic vidět) - žluté a šedé, jedny za sto tisíc rupií (cca 160 Kč). 

Pak jsme ještě sehnaly ručník a lahev na vodu pro Lisu a jely jsme do mega restaurace The Tavern. Je asi ve čtvrtém patře a je z ní výhled na velkou část Semarangu. Je to "západní restaurace" spíše pro turisty, měli tam těstoviny, špagety, pizzu, steaky, cibulový kroužky a tak. Aby to prý pro nás nebyl takový šok :) Tady jsme se sešli úúplně všichni, koho jsem doposud poznala. Dobrovolníci, členové Dejavata, holky z Madiun a tak. Moc hezky jsme si pokecali a strávili moc příjemný večer.

Nakonec jsem si dala Soto Batawi - typické jídlo ze západní Jávy. 

Cestou domů jsme jely taxíkem pouze my tři dobrovolnice. Naneštěstí pan řidič zabloudil a ocitli jsme se kdo ví kde! Byly to nervy. Já s mnou lámanou indonestinou jsem se snažila vysvětlit, že potřebujeme sem (rozuměj, pozdravila jsem ho, zeptala se, jak se má a řekla kiri - doleva). Proběhly dva hovory s Fani a nakonec jsme se dostaly šťastně domů. Vysílené si dáváme sprchu a jdeme spát. A těšíme se na další dobrodružství.