Díky Dejavato a první den v Madiun

Dny jsou tady dlouhé a děje se moc věcí. Ve čtvrtek (15.8.) jsme den začaly seznámením s našimi mentory a představením projektu. Moje mentorka se jmenuje Ima. Je hrozně maličká a má zlaté srdce. Miluje cestování a myslím, že by pro mě udělala první poslední. Pořád se usmívá a je milá a vtipná. Společně pojedeme do města Madiun, které je na východě střední Jávy. Nachází se tam univerzita API, kadeti se zde učí o železniční dopravě. Je to vojenská akademie, takže tu je nastavený řád a studenti chodí v uniformách.

Radky mentor se jmenuje Amir. Společně budou působit na Junior High School v městečku Demak, nedaleko Semarangu. Je to poprvé, co na téhle škole bude dobrovolník, tak jsem zvědavá, jak to dopadne.

Amir a Ima

Po obědě (opět neskutečná záležitost, všechno jídlo je tady vynikající!) jsme s Radkou měly hodinu indonéštiny (Bahasa Indonesia) se Selviou. Dostaly jsme každá učebnici a měly jsme asi milion otázek. Indonéština je uměle vytvořený jazyk, který vznikl z Malajštiny. Lidé si ho vytvořili, aby dokázali, že i přes obrovské množství lidí na cca 13000 ostrovech, se dokážou sjednotit a fungovat jako národ. Indonéština je tedy oficiální jazyk, ale každý mluví ještě dalším jazykem, např. Javánsky nebo Balijsky. Jinak je to jazyk jednoduchý, není v něm víceméně žádná gramatika, skloňování nebo časy, stačí se “jenom” naučit slovíčka (která tedy nedávají žádný smysl pro evropana, ale snažím se). Po pár dnech dokážu pozdravit v kteroukoliv hodinu, popřát dobrou chuť, používat všechny číslovky, říct jednoduché věty jako Já chci pít kafe nebo Chceš jíst rýži? :D Během toho půl roku mě čeká 24 lekcí indonéštiny, tak se moc těším a doufám, že budu odjíždět jako plynule mluvící!

Selvia nás učí indonésky

Poté jsme se Selviou vyrazily do města. S Radkou jsme si akutně potřebovaly rozměnit peníze, měly jsme jenom eura a dolary a s tím se tady toho moc nedá dělat. Za 50 euro a 20 dolarů jsem dostala přes milion rupií, konečně je ze mě milionář! 

Další věc ze seznamu byla pořídit si indonéskou simku. Potřebujeme komunikovat s ostatními a být online. Tady když se ztratíš, tak jsi bez internetu nahraná. Zašly jsme do červenobílého obchodu Telkomsel. Prvně jsem vyzkoušela simku slečny, co se o nás starala, protože Lise simka nefungovala, tak ať jí nekupujeme zbytečně. Všechno v pohodě, tak jsme začaly vyplňovat papíry. Celý tenle proces trval přes hodinu!! Dlouhá a nudná záležitost. Měsíčně máme nějakých 40 minut, 200 sms a 15 gb 4G internetu za 100 tisíc rupií. Tady stejně všichni používají WhatsApp, takže nic jiného kromě internetu nás nezajímá.

Indonéské rupie

Hned na to jsme se vrátily do guesthousu, rychle jsem si zabalila, vzala věci a sešly jsme se s Imou v Pagoda mall - obří luxusní obchoďák. Ima nás vzala do restaurace Bakso, kde jsme se zase skvěle najedly. K pití jsem si dala Es teler - kokosová voda, avokádo, jackfruit a želé kuličky. Potom jsem vyzkoušela Nasi goreng - smaženou rýži s vajíčkem a k tomu Sate - grilované maso na špejli s arašídovou omáčkou (tohle je zatím asi nejlepší jídlo tady). Holky si daly nějaký druh Soto (jako já včera soto batawi) a Ima nám jako dezert nabídla takovou křupavou palačinku plněnou čokoládou a banánem.

Ještě jsme navštívily supermarket, opět další zážitek a Ima nám ukazovala a popisovala místní ovoce. Zrovna začíná sezona manga, takže se už hrozně těším na pravé mango!

Sate a Nasi Goreng 

Rozloučily jsme se s Radkou a Lisou a vyrazily jsme na nádraží, kde jsme se sešly s Rudym. Jedeme do Madiunu! Tady v Indonésii má každé město svojí “úvodní vlakovou písničku”. Když přijíždí vlak, pustí jí a hudba hraje, dokud vlak nezastaví a lidi nenastoupí. Prý abychom takhle přivítali vlak. Pracovat na nádraží a poslouchat to každý den, tak mi z toho hrábne.

Vlak odjížděl v devět večer a 4 hodiny před námi. Jeli jsme nějakou lepší třídou, vlak byl hrozně moderní a dostali jsme polštář a deku. Část cesty jsme si s Imou povídaly, je to fakt bezva člověk a zbytek cesty jsme spaly. Do Madiunu jsme dorazily v jednu ráno, Ima mi ukázala pokoj - taky hrozně příjemné překvapení - a šla jsem rovnou spát.

Nádraží v Semarangu

Ráno jsme se sešli v osm na snídani. Konečně rýže k snídani! (V Indonésii, pokud nemáš k snídani, obědu a večeři rýži, je to, jako bys nejedl) Dala jsem si jí se zeleninou, tempehem a rybou. A k tomu vodní meloun :)

Ima mě provedla po kampusu a ukázala mi English club, kde budu učit (druhé patro) a její kancelář, kterou sdílí s Aatem a Tinou. Dokonce jsem dostala svůj vlastní stůl, kde si můžu připravovat hodiny a nebo odpočívat (páté patro). Poté jsme se připojili na hřiště ke studentům, učitelům a řediteli. Tento týden se slaví pět let od založení API univerzity, takže dnešní den byl věnovám hrám. Prvně se skákalo v pytli, poté se jedly krekry na provázku bez pomoci rukou, přenášení skleněnky na lžíci v puse, chůze po trojicích v jedné “botě” a poslední hra přetahování se o lano. 

Bohužel, všechny týmy, ve kterých jsem soutěžila, prohrály :D Ale při přetahování o lano jsem ukázala svojí sílu a nakonec jsme ze všech týmů skončily druhý! Měla jsem hroznou radost a tričko totálně promočený. A při hře jsem si rozbila mojí ručně vyráběnou botu (vy co mě znáte, víte), tak si jí musím opravit.

Všichni jsou tady děsně milý, mluví se mnou, usmívají se, seznamují se se mnou, ptají se mě na všechno možný, i když si nejsou jistí svou aj/nemluví anglicky a cítím se tady prostě skvěle, přirozeně a příjemně!

Ještě mi bylo nabídnuto, že můžu využívat elektrokolo pro přesun po kampusu nebo i na výlety po okolí.

Další věc, co mě překvapila - studenti i učitelé chodí dobrovolně darovat krev v jedné z budov, která potom putuje do červeného kříže. To mi připadá senzační.

Budova, kde budu učit 

Po obědě jsme vyrazily na procházku po kampusu. Je tady i jezero, ve kterém plavou masožravý ryby, takže se v něm bohužel nedá koupat, ale dá se rybařit. Navštívili jsme obří halu, kde se studenti učí řídit vlaky, stavět je, opravovat a tak. Minulý týden si od základu vyrobili vlastní “auto/vozítko”, co jezdí po kolejí. Byl tady hrozně milý pán, který se prvně bál mluvit anglicky, ale pak byl vděčný, že si může pokecat. Dokonce mi popsal, jak funguje celý simulátor vnitřku vlaku (brzdy, motor, generátor a tak), další skvělý zážitek.

Návštěva workshopu

Další velkou událostí bylo “panjat pinang” - lezení po stromu. V řece se vztyčí devět metrů vysoký strom, který je naolejovaný, nahoře visí odměna (milion rupií). Tým o deseti členech má deset minut na to, dostat se nahoru - lezou jeden po druhém po sobě a takhle se dostávají výš a výš. Vypadalo to teda dost nebezpečně, já bych hned sletěla. Dnes se to nikomu až nahoru nepovedlo, ale zítra to budou zkoušet znovu.

Panjat pinang 

Poslední dnešní událost byla velká párty v auditoriu, kterou se završily oslavy spojené s výročím univerzity. Předávaly se ceny vítězům z odpoledního soutěžení, pouštělo se video z výpravy na nejvyšší horu Jávy (Semeru, 3676 m), ředitel měl proslov a poté hrála živá kapela. Hudba to je zajímavá, rytmická, ten styl se jmenuje Dangdut a je to takový indický poprock. Studenti se nesmírně bavili a tančili jako šílený. Moc se mi líbí, že se tady lidi baví a jsou šťastní bez alkoholu. Rozjeli to hned od začátku. Chodili na podium a zpívali se zpěvačkama. Učitelé házeli na studenty z podia peníze (prý takhle za jeden večer každý rozháže 50 - 100 tisíc rupií!) 

Přijde mi, že v čr se párty rozjede teprve až když jsou všichni pod vlivem. Tady to je úplně jiný.

Odnáším si další krásný vzpomínky a nemůžu se dočkat, co bude dál!

Party party! 

PS. Už čtyři dny jsem nepoužila toaleťák a pořád žiju! :D