Den nezávislosti a dvě noci v Yogyakartě

V sobotu (17.8.2019) byl v Indonésii Den nezávislosti. Před 74 lety se Indonésie osvobodila od holandské nadvlády. Pro všechny je to tady velká událost. Ulice, trhy, obchoďáky jsou vyzdobeny do bílo-červena (barvy vlajky) a pořádají se průvody a lidi jsou prostě šťastní, vděční a slaví.

Sobota byl taky den, kdy jsem poprvé zaspala (jezevec). Naštěstí to tady nikomu ani trochu nevadí, na všechno je dost času. S Imou jsme vyrazily do centra Madiunu. Sice později, než jsme plánovaly, ale alespoň jsme mohly přeskočit jedno jídlo a nemusela jsem tolik jíst :D (Tady si připadám jako hobit. Pořád jíme. První snídaně, druhá snídaně, svačinka, oběd, dezert, svačinka, večeře, půlnoční večeře...) Šly jsme na místo, kde mají nespočetně druhů Sambal - typické pálivé omáčky. Já jsem si dala mangovou, výborná záležitost! Také jsme ochutnala Becal - typický madiunský pokrm z bylinek a burákového másla, a avokádový džus. Tady avokádo patří mezi ovoce a je sladší než v Čechách.

Poté jsme se šly podívat na tradiční trh. Tolik jídla všude! Ovoce, zelenina, koření, krekry, vůně, barvy..nádhera! Z horního patra se ozývala hudba, tak jsme se šly podívat. A našly jsme tucet dětí, co spolu blby. Daly jsme se do řeči a byly úžasný! Snažily se na mě mluvit anglicky, ptaly se mě, jak se jmenuju, odkud jsem a tak. Někteří z nich mluvili fakt dobře, až jsem se divila! Při loučení mi říkaly, ať se za nimi ještě někdy přijdu podívat. Moc mě z toho setkání hřálo u srdce.

Celkově Madiun je menší město s cca 200 tisíci obyvateli, takže na Bule (bělochy) nejsou lidé moc zvyklí. Za sobotu jsem se stihla vyfotit s dětma, taxikářem, policistou, prodavačkou na trhu..Ima říká, že bude můj manažer, za každou fotku bude vybírat pět dolarů a takhle zbohatneme :D

Poté jsme se prošly po madiunském parku a navštívily nádhernou mešitu. Měly jsme spoustu času, dokud nedorazí ex-dobrovolnice z Japonska, tak nás napadlo jít do kina na Lvího krále. Bohužel už ho nedávali, tak jsme šly na historický film “Perburuan” - indonéský dabing s anglickými titulky. Film vyprávěl o tom, jak Indonésie získala nezávislost. Bylo tam asi milion monologů a skoro žádná zápletka a akce, takže jsme část filmu prospaly a projedly. Ale alespoň jsme si za 40 000 rupií (65 Kč) hezky poseděly.

Večer jsme povečeřely s japonskými exdobrovolnicemi Annou a Wako. Wako momentálně učí japonštinu v Surabaye (město na východní Jávě) a Anna brzy poletí ze Singapuru do Vietnamu studovat. 

V neděli jsme se všechny čtyři sešly znovu a vyrazily na Car Free Day. Jsou to obrovské trhy, které se otevírají každou neděli. Všude jsou lidi, stánky s jídlem, pitím, oblečením, hraje hudba a na každém kroku se něco děje. Další příležitost ochutnat více jídla! Začaly jsme s Telur puyuh - smažená křepelčí vejce a pokračovaly s es jeruk - čerstvě vymačkané pomeranče a Bakso - polévka se zeleninou, masem a rýží. Také jsem vyzkoušela Klanting - tradiční madiunský dezert, kokosovou vodu z pravého ořechu, cappuccino, co vůbec nebylo kapučíno, ale oslazené mléko s příchutí, další Sate, čokoládové “palačinky” a další. Během našeho hodování se k nám připojila Elni a Roni - dva kadeti z API, co studují ve třetím ročníku. Hned jsme si padli do oka a s Elni jsme si slíbily, že spolu budeme cvičit (musím to ohromné množství kalorií, co přijímám, přeměnit na svaly!)

Na trzích se taky děje taková zvláštní tradice. Šaman přivolá ducha do nějakého těla a ten duch to tělo “posedne”. Člověk se dostane do jakéhosi tranzu a dělá neskutečný věci - třeba jí střepy, řežou ho do ruky a ono ho to nebolí, nebo v zubech unese třicetikilovou masku při tradičních tancích. Takhle posednutý člověk proběhl kolem nás a hrozně ve mě zamrazilo, bylo to fakt strašidelný pocit. Ptala jsem se holek, jestli se taky někdy nechaly “posednout” a říkaly, že ne, protože jakmile do tebe jednou vstoupí duch, zůstane v tobě díra, skrz kterou do tebe mají duchové snadnější přístup a jsi o krok blíž k říši mrtvých. Brr.

Zleva Elni, Anna, já, Wako a Ima

Odpoledne jsme se s Annou a Wako rozloučili na vlakovém nádraží a já s Imou a dalšími zaměstnanici z API jsme vyrazili do Yogyakarty. Na nádraží jsem si pokecala s ředitelem akademie, byl to takový lámaný anglicko indonéský rozhovor, ale moc fajn. A naučila jsem se nové slovo struk - účtenka :D

Ve vlaku jsem se seznámila s Rindou a Mashitou. Neumí moc anglicky, tak mě to nutí mluvit indonésky. Je s nima hrozná sranda. Dala jsem jim ochutnat hroznový cukr a moc jim chutnal.

Taky jsem hodila řeč s “panem průvodčím” a proběhlo další focení.

Po příjezdu do Yogyakarty jsme zamířily do ulice Malioboro. Je to dlouhá ulice plná stánků s oblečením a jídlem. Naším cílem bylo ulovit batik - typickou pestrobarevnou “košili”, boty, sukni a šaty. Brzy jsem sehnala jeden batik za 50 tisíc a druhý v obchoďáku za 75 tisíc. Mají příjemný materiál a je radost je nosit!

K dopravě na hotel Indoluxe jsme opět použily aplikaci Gojek. Je to luxusní čtyřhvězdičkový hotel s bazénem na střeše (aaaa! :D). Máme nádherný pokoj s výhledem na Jogju z devátého patra a krásnou koupelnou. K večeru se připojujeme k zahajovacímu ceremoniálu. Pan Dewa bude API zaměstnance školit v základech překladatelství z indonéštiny do angličtiny. Je to celkem krátká událost, nejvíce času zabere asi následné focení. Indonésané se prostě hrozně rádi a často a při každé příležitosti fotí.

Večer trávíme na střeše u bazénu, povídáme si, smějeme se a na pokoji usínáme v královských postelích.

Ráno po (pro mě tříchodové) snídani začíná workshop. Dewa školí, já procházím již přeložené knížky a kroužkuju, co se mi nezdá - jak gramaticky nebo významově. Ze začátku je to zajímavé, ale brzy mě to přestává bavit. Jedná se o studijní příručku pro studenty, která hovoří o vlacích, jejich vybavení, součástkách atd..Zjišťuju, že největší problém indonésanů jsou dlouhé věty. Jsou schopni napsat větu, která je dlouhá třeba sedm řádků (protože v indonéštině jsou dlouhé věty normální), takže než se dostanete na konec věty, zapomenete, o čem byl začátek a celé to dohromady nedává smysl.

Naštěstí je brzy pauza na kafe, kdy si pokecám s Dewou. Strávil rok v USA a nyní učí angličtinu v Surabaye. Má perfektní výslovnost a hezky se s ním povídá. Je hrozně rád, že tady jsem a že můžu lidi motivovat, aby víc mluvili anglicky a nebáli se.

Po pauze všichni jen tak kecáme v zasedací místnosti a asi půl hodinky potom se jde na oběd. Nejde nemilovat tuhle zemi <3 Po obědě vyrážím k bazénu, mám totiž třičtvrtě hodiny čas. Ostatní plavat nechtějí, tak jdu sama. Uplavu pár temp, užívám si výhled na Yogyakartu, ale samotnou mě plavat nebaví. Chvilku se opaluju a potom se přidávám ke zbytku skupiny. (Odpolední program nakonec začíná o půl hodiny později, takže přicházím včas)

K večeru opět vyrážíme do centra, opět lovit boty. Čtyři hodiny procházíme Malioboro ulici skrz naskrz, ale bohužel bez úspěchu. Tady mají všichni hrozně prťavý nohy (kolem 36). Buď nemají moje třicetdevět-čtyřicítky, anebo jsou nechutně drahý. Alespoň jsem konečně nachodila nějaký kilometry. Pořád tady jezdíme taxíkem a za den ujdu sotva pět kilometrů!

Úterní ráno začalo uzavíracím ceremoniálem. Ainun (lektorka aj a organizátorka téhle akce) pronesla pár slov, opět jsme se vyfotili a všichni dostali tričko na památku ve stejných barvách. Další zajímavost - lidi tady rádi vyrábí trička k různým příležitostem. Třeba jako k tomuhle semináři a nebo k charitativnímu cyklozávodu.

Už nám tedy nic nebránilo vyrazit vstříc turistickým atrakcím. Daly jsme dohromady skupinku osmi holek, tak bylo o zábavu postaráno. Výlet jsme zahájily jízdou na rikše (becak) směrem k paláci. Žije v něm sultán se svojí rodinou. Yogyakarta je totiž něco jako “království”, kterému vládne právě sultán, zatímco zbytek Indonésie je republika, v čele s prezidentem. 

Jelikož jsem byla jediná indonésky nemluvící, chopila jsem se funkce průvodce a četla jsem info z brožury. Sice jsem se nic nedozvěděla, ale holky se celou dobu smály, tak to asi splnilo svůj účel.

Další zastávkou byl “vodní hrad” Tamansari. Je to historické místo sloužící k odpočinku, meditaci, modlitbám a obraně před útoky. Nachází se zde krásné zahrady a dva “bazény”, v jednom z nich si sultáni vybírali své manželky/milenky. Hážu do něj minci v hodnotě pětset rupií a něco si přeju.

Naše cesta pokračuje okolo stánku s Lekker - další ze sladkých, křupavých, čokoládou plněných dezertů a čerstvě vymačkané šťávy z pomerančů. Dostáváme se do yogyakartského podzemí, které sloužilo jako místo, kde sultán mohl najít klid a odpočinout si zde od lidí - což teď samozřejmě neplatí. Na fotku na ikonickém schodišti si člověk musí počkat. Naštěstí svou velikostí zakryju většinu asiatů, tak mě Ainun rychle vyblejska během cesty do horního patra. Horší ale bylo dostat se zpět dolů, skrz lidi jsme se těžko prodíraly.

Naší cestu jsme zakončily na obědě, který jsme si vylepšily zmrzlinou. Do odjezdu vlaku nám zbývaly necelé dvě hodiny, takže jsme zase vyrazily na boty. Jak já nemám ráda nakupování! Bere mi moc energie. Naštěstí jsme nedaleko od nádraží narazily na obchod se spoustou párů bot, tak se konečně zadařilo! Obyčejný, černý boty. Za 250 000 rupií (cca 400,-Kč). Nic levnýho, ale byla jsem hrozně ráda, že už to mám z krku. Ještě jsem pořídila náramek pro Elni, se kterou (určitě!) budeme cvičit a hurá na vlak a zpět do Madiunu